Richard Kalinoski – MĚSÍČNÍ BĚS
Komplikovaný milostný příběh lidí, kteří byli vytrženi z vlastního životního kontextu.
Manželé Aram a Seta jsou dva z hrstky Arménů, kteří skoro zázrakem přežili vyhlazování Turky, ale přišli při něm o rodinu, domov a vlastní identitu. Aramovi se podařilo zařídit si fotoateliér v americkém Milwaukee, Setu si „objednal“ v arménském sirotčinci a snaží se s ní zaplnit bílá místa po svých mrtvých na rodinném portrétu, zacelit krvácející rány v srdci a vytvořit si nový domov a život v jiném místě a čase. Odstřihnout se od vlastní minulosti je však těžší než předpokládal.
Tématem hry je vztah člověka k vlastním kořenům, potřeba trvání kulturní tradice, hluboká osamělost a obtížná identifikace osobnosti vytržené z kontextu jejích kulturních hodnot. Její postavy byly ze svých kořenů vytrženy nevratně. Seta a Aram jsou Arméni, kteří uprchli z vlasti před tureckým terorem. Zachránili si život, ale zoufale postrádají jeho smysl v cizím světě a musí ho hledat v mnohem elementárnějších hodnotách, než jsou kulturní tradice. A teprve díky vzkříšení těchto hodnot, křehkých, ale životodárných, znovuobjevují kontinuitu vlastního životního příběhu.
Pro hlubší porozumění příběhu přinášíme historický kontext:
Málokdo ví, že osudy arménského národa jsou srovnatelné s dějinným martyriem Židů. Přitom je malá arménská země v celosvětovém měřítku jednou z kolébek civilizace a kultury.
Arménská vysočina, která se rozkládá jižně od Zakavkazska mezi Černým a Kaspickým mořem a jejímž nejvyšším vrcholem je biblická hora Ararat, byla osídlena už v první polovině čtvrtohor. Archeologické vykopávky a pozůstatky zavodňovacích zařízení svědčí o vyspělém zemědělství a řemeslné výrobě místního obyvatelstva už v dobách pravěku. V jedenáctém století před Kristem vznikl na tomto území silný otrokářský stát Urartu, který o dvě stě let později podlehl nájezdům Asyřanů. V šestém století před Kristem přišli Arméni. Podle pověsti je sem po zhroucení babylónské stavby přivedl praotec Haik. Hajastán, jak po něm svou zemi nazývali, měl díky obrovskému nerostnému bohatství a úrodné černozemí, na které se dařilo vinicím, ovoci i tabáku, předpoklad stát se zemí blahobytu.
V důsledku nešťastné strategické polohy bylo však toto území dějištěm válek mezi výbojnými impérii. Zemi Arménů pustošily armády Římanů, Peršanů, Řeků, kavkazských Iberů, Arabů, Turků, Mameluků, Mongolů…, takže arménská historie je převážně dějinami válečných hrůz. Asi právě v důsledku strádání a utrpení Arméni velmi brzy přijali křesťanství. Díky křesťanství se stali Arméni velmi brzy národem vzdělaným. Dějiny jejich literatury se počínají rokem 406, kdy byla zavedena arménská abeceda. Od pátého století byl obzor Arménů rozšiřován překlady teologických, filosofických, přírodovědných a lékařských spisů, především z řečtiny a latiny (jen pro srovnání: arménský překlad bible existoval o celých jedenáct století dříve než naše Bible Kralická). Zavedení křesťanství přineslo také velký rozkvět architektury a výtvarného umění. Arménská kultura po tisíciletí asimilovala zahraniční vlivy antické, byzantské, perské, gruzínské, turecké, ruské… Války a následné hladomory vyháněly z Arménie v různých dějinných etapách desetitisíce emigrantů, takže arménská diaspora zapustila kořeny po celém světě.
V devatenáctém století, kdy bylo arménské území rozděleno mezi Turecko a Rusko, se začalo mezi Armény vzmáhat národní hnutí. V roce 1895 proti nim sultán Abdulhamid II. vyhlásil svatou válku, při které zahynulo dvě stě tisíc arménských křesťanů. Masakrování Arménů pokračovalo na různých místech Turecka i na počátku dvacátého století a vyvrcholilo na jaře roku 1915, kdy turecká vláda vydala rozhodnutí o okamžitém „řešení arménské otázky“. O způsobech jejího řešení píše historik Burchard Brentjes v knize Arménie. Tři tisíce let dějin a kultury:
Provizorní zákon o deportaci podezřelých osob vydaný 27. května 1915 stanovil v článku 2: „Velitelé armád, armádních sborů a divizí mohou, bude-li to nutné z vojenských důvodů, vysídlit obyvatelstvo měst a obcí podezřelé ze zrady nebo špionáže a přesídlit je na jiná místa.“
To byl pro Armény rozsudek smrti. Pokud by některý turecký důstojník či úředník nebyl považoval Armény za „podezřelé“, byl by sám potrestán a sesazen a tak byli všude dislokováni, tj. vyhnáni, a museli nechat na místě všechen svůj majetek. A kdo nebyl rovnou zastřelen, utopen či ubit, kdo nezahynul hlady na horských cestách, ten se dostal do pustin severní Mezopotámie, kde dílo zkázy dokončila nemilosrdná příroda…
Jména hlavních iniciátorů arménské genocidy, ministra vnitra Talaata a mladotureckého generála Envera Pasi, mají pro Armény stejný zvuk jako jméno Adolfa Hitlera pro Evropany. Před násilnou deportací žilo v Turecku přibližně 1,9 miliónů Arménů. Asi jeden a půl miliónu jich bylo pobito. Ještě v letech 1917-1920 zahynuly desetitisíce Arménů z ruské Arménie.
V roce 1921, když Francie podepsala s Tureckem dohodu o vrácení dosud obsazených území, která poskytla azyl řadě arménských uprchlíků, vypukla další vlna emigrace. Ti, kteří přežili, se rozprchli po celém světě. Jejich potomky najdeme na všech kontinentech.
Je pozoruhodné, jak malé je naše všeobecné povědomí o Arménech. Snad i proto začíná hra slovy „Bylo nebylo… Byli nebyli, nějací Arméni.“ Její autor RICHARD KALINOSKI vyrostl v Milwaukee, ve Spojených státech amerických. Jeho otec byl však Polák a matka měla neamerické předky, je tedy potomkem přistěhovalců. Jeho přítelkyně mu vyprávěla příběh svých arménských prarodičů. Na jeho základě vznikl Měsíční běs, drama dvou arménských sirotků a jednoho italského navíc, tedy drama o podobných lidech, jací zajímali i Williama Saroyana.
Richard Kalinoski vystudoval univerzitu ve Wisconsinu, filmovou školu, kurs divadelního psaní a speciální „shakespearologický“ obor v Oxfordu a dnes je ředitelem Divadla pro děti v Seattlu a Divadla pro mladé v Rochesteru. Také učí divadelní a filmové psaní a úvod do angličtiny pro imigranty. Už za studií ve Wisconsinu založil alternativní divadlo a své hry psal především pro ně. Měsíční běs byla první z nich. Získala první cenu ve dvou národních soutěžích. V roce 1995 ji na divadelním festivalu v Louisse Ville objevil náš dramaturg Martin Fahrner.
Její příběh se odehrává ve druhé polovině dvacátých let dvacátého století. Téma však – a nutno říct bohužel – nezestárlo. Pojmy jako teror, genocida, nucená emigrace či svatá válka jsou současné až hrůza. A jedinou nadějí v dějinné nepoučitelnosti lidstva jsou pojmy tolerance, vstřícnost, porozumění, hledání společných cest… Jsou nadějí a možností pro jednotlivce. Pro Arama a Setu, pro Vincenta… pro nás.