Když Brecht v roce 1939 dopisoval svou hru Matka Kuráž, chystal se tehdejší německý Valdštejn (abychom použili postavu z jeho hry) vpadnout do Polska. Válka, o které autor vypráví, se dávala na pochod. Není proto divu, že první premiéru měla inscenace až v roce 1941. Od té doby žije jako jedna z nejzásadnějších dramatických výpovědí o moderní době. Komunista Brecht by se asi hodně divil, kdo je dnešním Valdštejnem, který vpadává do Polska (a opět se vracíme k textu hry), protože: co měl taky dělat, když se Poláci rozhodli vzít věci do svých rukou? Tak je musel začít osvobozovat!
Nejde však o to, kdo, proti komu a proč. Válku odkrývá hra v hlubších a zásadnějších momentech. Ukazuje, jak se v ní mění život jednotlivce, konkrétně život matky Kuráže, jejích dětí a lidí, kteří jsou na rodinu navázaní citovými pouty. A právě toto soustředění na detail ukazuje válku v její kruté a zároveň lákavé podstatě nejbytostněji. Fakt, že v jediném momentu činí z člověka hrdinu, aby ho v další vteřině změnila na válečného zločince, stejně jako fakt, že může lusknutím prstu odstartovat někomu třpytivou kariéru a jiným lusknutím prstu ukončit tuto kariéru pochodem na popraviště, vypovídá o ní možná víc než popisy bitev a počty zmrzačených a zabitých.
U Brechta probíhá ten největší boj, ta největší válka uvnitř, a přímo hmatatelně ji slyšíme z toho, co Kuráž říká, dělá a cítí. Nejcennější pak je fakt, že autor se nesnaží své postavy kádrovat. Nemohou mít kladné nebo záporné znaménko prostě proto, že život je takový a my v něm chvílemi hrajeme Vinnetoua a chvílemi Forrestera. Tak i Kuráž stoupá a klesá po žebříčku hodnot, a přitom nám neustále připomíná, že pod tím vším, čemu my chvílemi tleskáme a chvílemi na to pískáme, je něco těžko uchopitelného, ale stále přítomného. Lidství, člověčina, touha žít a přežít. Domníváme se, že právě kvůli hledání a nalézání tohoto vnitřku člověka stojí Matka Kuráž za to, aby se hrála a znovu a znovu vykládala. Naše inscenace by ráda do tohoto hledání významu přidala náš vlastní střípek.
inscenační tým:
režie, dramaturgie – Václav Klapka, překlad – Kateřina Bohadlová, scéna – Renata Grolmusová, kostýmy – kolektiv, hudba – Vladimír Lee Šolín, světla – Milan Kořen, technika – Jiří Žirovnický
osoby a obsazení:
Kuráž – Dita Krčmářová, Katrin – Iveta Vrabcová, Eilaf – Josef Fárek, Švejcar – Tomáš Kadlec, Yvetta – Kristýna Kňákal Brožová, Kuchař – Jiří Gottlieber, Průvodci – Radka Kmochová, Pavel Landovský, Chór – Martina Hodinková, Anna Kadlecová, Klára Ponížilová, Kristián Přenosil, Bob Suchý
premiéra – 19. 10. 2024 v České Lípě